Pár slov převážně o ničem

Pilou přeřezávali větve, na nichž seděli
A s pokřikem si vyměňovali zkušenosti
Jak rychleji řezat, a s praskotem
Sjeli do hloubky, a ti, kdož jim přihlíželi
Zavrtěli při řezání hlavou a
Řezali dál. 

BERTOLT BRECHT, EXIL

Stephen King: To

Zápletka je až trapně jednoduchá a knížka až bolestivě dlouhá. Prohnilé městečko Derry, periodicky opakující se série vražd a parta 7 dětí, které vědí, že za vraždami je více, než jsou si dospělí ochotni připustit. Fajn, a teď zjistíme, na kolik stránek se tahle zápletka dá natáhnout. King svojí spisovatelskou onanií zaplnil neuvěřitelných 1376 stránek. 

Ještě neuvěřitelnější ale je, že autor vypráví příběh ve dvou časových rovinách z pohledu několika postav, používá ich-formu i er-formu, a nejenže to všechno drží pohromadě, ale hutná, děsivá atmosféra ze stránek tryská jako krev z pahýlu ruky nebo, chcete-li, jako z přetnuté stehenní tepny. 

King drásavě hraje na strunu dětských hrůz a strachů, předkládá šokující obrazy a pomalu směřuje k psychedelickému finále, kde se ukazuje, že knížka je vlastně balancováním na hraně mezi úchylným brakem a geniálním úchylným brakem.

Cáry ideí, snů
Tíha gravitace
Volný pád
Oblak šedého prachu
Shrbená záda moderního realismu
A záchvaty strachu

It All Ends Here

No jo, tak to skončilo. Na téma Harry Potter a já bych mohla napsat celou esej, ale teď jen krátce k filmu Harry Potter a relikvie smrti - část 2.

Jako hardcore fan bych byla nadšená, i kdyby to Yates naprosto zmršil, což se naštěstí nestalo. Kdybych měla vyzvednout jednu věc, tak by to byl příběh Malfoyů. Vážně se povedl, byl ještě lepší než v knížce. 

A nejhorší moment? Nevillův srdceryvný projev. To byl snad největší úlet ze všech osmi filmů.

Ne, nebudu se rozkecávat. Bylo to důstojné, třebaže ne epické, zakončení série, která mě provázela celých jedenáct let.

Margaret Atwoodová: Přežívá nejsmutnější

Ke knížce jsem přistupovala s velkým despektem (odrazovala mě hlavně příšerná obálka českého překladu), po několika stránkách jsem ale zjistila, že by to nemuselo být špatné čtení, přesto jsem si v duchu zatvrzele říkala “Zase další ekologická sci-fi agitka”. Když jsem odhodila předsudky, došlo mi, že Margaret Atwoodová napsala depresivní postapokalyptickou knihu, která svojí “realističností” bere dech a pokládá otázky, které jsou klíčové k přežití lidstva. 

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách - dělícím mezníkem je apokalypsa, v tomto případě nemoc, která vyhubila (téměř) veškeré lidstvo. Ze začátku čtenář netuší, co se stalo, ale postupné návraty do minulosti odhalují život před katastrofou a sledují hlavní postavu - Jimmyho, pozdějšího Sněžného muže. Před katastrofou žije lidstvo odděleně - privilegovaní lidé (hlavně vědci) v luxusně zařízených komplexech, zbytek lidstva v takzvaných plebzónách. Vývoj pokročil dopředu, vědci jsou schopni vypěstovat jakékoli lidské orgány, vyhubit každou nemoc. 

V elitní škole se Jimmy seznámí s Crakem. Jejich cesty se načas rozejdou, a když se po letech opět setkávají, Crake je věhlasný vědec, Jimmy pracuje v reklamě. Crake požádá Jimmyho, aby se podílel na reklamní kampani k novému léku BlahoPlus. Ten je cosi jako novodobá viagra a zároveň zabraňuje přenosu pohlavních chorob. Zatímco si lidé užívají nevázaného, ale bezpečného sexu, netuší, že zázračný lék záměrně způsobuje sterilitu. 

Ačkoli se o tom nemluví, mimo komplexy dochází k hladomorům, rychle ubývají přírodní zdroje a svět se začíná hroutit. Snaha regulovat porodnost je žádoucí. 

“Menšímu počtu lidí postačí míň.” 

Ale Crake má v rukávu další trumfy. Je schopen natolik modifikovat lidský genom, že může stvořit nejen chytřejší a krásnější populaci, ale i změnit její potravní návyky, chování… Otevírá se svět nových možností, přišel čas na změnu.

Kam až sahají Crakeovy ambice? Skutečně je v jeho moci přetvořit svět? 

Vypukla vražedná infekční nemoc a zdá se, že nikdo kromě Jimmyho neví, odkud se vzala. Proč je Jimmy imunní? A jak se vším souvisí Crake?

Margaret Atwoodová používá krásný, pestrý jazyk, asi to má co do činění s tím, že mimo prózu se věnuje i psaní poezie. Oceňuji i dobře vybudovanou psychologii postav. 

Les - první část

Já vlastně nevím, proč to sem dávám. Stejně to nedopíšu (vždyť je to přiblblá slátanina) a za pár dní smažu. 

Kdybyste se mě před padesáti lety zeptali, zda věřím na nadpřirozené bytosti, čáry a kouzla, zplna hrdla bych se zasmál a odpověděl, že nikoli. Teď však, již stár, sedím ve svém oblíbeném křesle, vedle mne v krbu vesele praská oheň a já vzpomínám na své mládí, kdy jsem vinou vlastní pošetilosti málem přišel o život.

Bylo mi tehdy dvacet let a žil jsem na panství svého strýce, který mě vychovával od útlého dětství, kdy jsem ztratil oba rodiče. Strýc Tadeáš byl bezdětný a choval ke mně lásku téměř otcovskou. Těch několik let na jeho panství bylo to nejkrásnější období v mém životě a já před sebou dodnes vidím obraz malebné, sluncem prozářené doliny s líně se vinoucí říčkou…

Onoho roku, kdy jsem měl oslavit své dvacáté narozeniny, začaly do našeho kraje přicházet zlé zvěsti. Sousední král z Rodanie začal zbrojit, špehové přinášeli zprávy o jeho úmyslech překročit hranice a ve tvářích prostého lidu se zračila nesmírná úzkost. Avšak jejich úzkost nebyla nic proti úzkosti, kterou prožíval strýc Tadeáš. Po stovky let jeho předci v míru střežili hranice, zcela zapomněli na války a on dobře věděl, že zaútočí-li král, panství bez odporu padne. Zatímco temnota a strach rozprostíraly své sítě po celém kraji, přikázal strýc posílit jižní opevnění. Z jihu nás chránil široký pás nehostinných Černých hor, ale i ty měly své průsmyky a tajné cesty, kterými mohlo vojsko projít. Před lety proto vládci nechali vybudovat mohutné opevnění, které zabraňovalo průchodu nepřátel, jenže dnes z kdysi velkolepých hradeb zbyly jen trosky a strýc nemohl doufat, že dělníci stihnou v tak krátkém čase opravit Jižní opevnění natolik, aby zabránili průchodu rodanského vojska.

Tadeáš vyslal posly k okolním knížatům, aby je varoval a požádal o pomoc. Dostalo se mi té cti, že jsem byl strýcem určen, abych doručil jeho vzkaz samotnému králi, vládci naší říše, Aeneovi. Mnohokrát jsem přemýšlel, proč tak významný úkol svěřil strýc mne a ne někomu zkušenějšímu. Podle strýce mě čekala dlouhá cesta – z našeho panství, okraje Jihovýchodní čtvrtky, přes Písečnou pláň, až na sever, do královského města, Temeru. Když jsem si prohlížel mapy, abych zjistil, co mě čeká, všiml jsem si, že mnohde je v oblasti mezi Jihovýchodní a Severovýchodní čtvrtkou jakési bílé, nezmapované místo, označené prostým „les“. Na moje dotazy strýc odpovídal velice neochotně, mluvil o jakémsi těžko prostupném lesu. Podle mých propočtů by mi však cesta přes les ušetřila přinejmenším deset dní, a tak jsem Tadeášovi pověděl o svém návrhu. Ten se na mě upřeně podíval a ledovým hlasem mi řekl: „I kdyby tě honilo samotné peklo, do toho lesa nevstoupíš. Rozumíš?“ Tadeáš vzbudil moji zvědavost, ale odpřísáhl jsem, že do lesa nevstoupím. Ach, kdybych strýce Tadeáše poslechl!

Strýc mě na cestu vybavil věru důkladně, věnoval mi dva nádherné koně – vraníka, kterého jsem pojmenoval Blesk, a hnědáka, který dostal jméno Vánek. Vedle těchto koní jsem také dostal překrásnou dýku, v jejíž rukojeti byly zasazeny blyštící se drahokamy.

Času nebylo nazbyt, ihned jsem vyrazil na cestu. Cestoval jsem sám, bylo to tak mnohem rychlejší a tehdy bylo v království bezpečno, člověk se nemusel příliš obávat lapků a jiných pobudů.

Zhruba po týdnu jsem překročil hranice našeho panství a přede mnou se rozprostírala nekonečná Písečná pláň. Rozhodl jsem se, že raději pojedu na okraji pláně poblíž Rudých hor, protože i když si tím prodloužím cestu asi o dva dny, ušetřím mnoho sil.

Po pěti dnech mi začala docházet voda a já byl asi v polovině pláně. Nemohl jsem dělat nic jiného, než slepě pokračovat dál a doufat, že narazím na nějaký zdroj vody. Sedmý den mě už sužoval úporný pocit žízně, věděl jsem, že bez vody se daleko nedostanu. Moje jediná naděje byla v Rudých horách, proto jsem opustil pláň a stoupal k horám. Druhý den k večeru jsem se svalil na zem, neschopen jediného pohybu. Myslel jsem, že je konec, koně mi utekli a já jen zoufale čekal na zázrak… Probudil jsem se, protože do mě někdo neodbytně šťouchal. Byl to Vánek, můj hnědák. Chvíli jsem na něj tupě zíral, snažil se ho pohladit, byl jsem rád, že u mě někdo je, byť jen němé zvíře. Vánek se celý leskl… v tom okamžiku jsem si všiml jeho mokré srsti a mě zaplavila neobyčejná síla, o které jsem ani netušil, že ji mám. Vydrápal jsem se na Vánka, který mě odnesl asi o půl míle dále, k malému jezírku…

Když jsem se zotavil a sešel z hor zpět pouště, byl jsem zcela dezorientovaný. Stalo se, že jsem přešel Rudé hory a ocitl se v Gyndrivských mokřadech. Proklel jsem svoji smůlu – nabral jsem příliš velké zpoždění a zpáteční cesta přes hory jsem si nemohl dovolit. Nebylo zbytí, musel jsem pokračovat na sever, i když jsem věděl, že se dostanu blízko k lesům, před kterými mě strýc varoval.

Cesta byla nepohodlná, u uší mi bzučel otravný hmyz, z bažin stoupaly jedovaté výpary. Když jsem se vypotácel z toho nejhoršího, přišel jsem se do malé vesničky Tinnyne. Byl jsem velice rád, protože již několik dní jsem kráčel v prudkých lijavcích a uvažoval, že si ve vesnici jeden, nebo dva dny odpočinu.

Myslím, že se bude hodit, když vesnici trochu popíšu. Bylo to velice ponuré místo, neustále zachmuření vesničané, mrtvolně působící domy… Všude byl podivný zápach. Strach. Dokonce i děti se smály jinak – jakoby v křečovitém očekávání něčeho, co přijde… Smrt.

Les. Velký děsuplný les, který po mě výsměšně vztahoval své pařáty, stromy se kývaly… „Jen přijď, pojď ke mně, já jsem LES!“ Nemá cenu popisovat, jak se mi strachem sevřely vnitřnosti, když jsem poprvé viděl les, který otvíral svůj chřtán a chystal se pohltit vesnici. „Nejsme stromy. Ani jeden strom. Ani jeden. Žádný strom. Nejsme les. JÁ jsem LES!“ Věděl jsem, že jsem u lesa, do něhož jsem nesměl vstoupit. Měl jsem tehdy utéct, neměl jsem zůstávat ve vesnici Tinnyne…

Ubytoval jsem se v hostinci, kde jsem chtěl nabrat síly. Ze zvědavých pohledů vesničanů jsem usoudil, že k nim málokdy zavítá cizinec. Vesničané nebyli moc hovorní, ale pár korbelů zlatavého moku rozvázalo všechny jazyky. Pouze na mé otázky týkající se podivného lesa zůstávaly nezodpovězeny. Ale přece jenom…

„Ptáš se na špatné věci, mladíku,“ zasípal stařec.

„Znám mnoho lesů, starče, ale tenhle je jiný. Můj strýc mě před lesem varoval. Máš mi za zlé, že se vyptávám?“

„Pak je tvůj strýc velice moudrý člověk,“ zabručel hostinský. „V lese je hodně věcí, ale o žádné bychom neměli hovořit,“ pokračoval.

„Já ti, chlapče, povím, co je v tom zatraceným lese, krucinál,“ zaburácel hromovým hlasem místní kovář, „v tom lese, je, zatraceně, to, co v každým jiným. Houby, maliny a léčivý byliny pro babky kořenářky,“ zachechtal se a zakoulel prasečíma očkama.

„Opravdu, kováři?,“ řekl poťouchle šlachovitý muž, sedící v rohu. „Pak tedy jdi do lesa a ukaž našemu hostu, že v lese nic zvláštního není.“

Když to ten šlachovitý muž pronesl, všichni v místnosti ztuhli a já měl pocit, že mě to tíživé napětí zadusí.

Potem se lesknoucí kovář vstal, popadl lucernu a vztekle zaprskal: „Nebudeš mě urážet, ty, ty parchante, já ti ukážu, že si nenadělám do kalhot jako vy ostatní!“

Ženy zděšeně vypískly, když kovář vyšel ven do lijavce a kráčel směrem k lesu. Jako deset dalších jsem i já vyběhl za ním. Brzy jsme ho dohonili, ale kovář si nás nevšímal a pokračoval k lesu. Asi deset metrů před hranicí lesa jsme zastavili a sledovali kováře, který zmizel v neprostupném houští. Chvíli se nic nedělo a pak jsme uslyšeli, jak se kovář vrací. V té chvíli jsem si myslel, že celý ten les je jen podivný přelud, který slouží ke strašení cizinců. Už jsem viděl světlo kovářovy lucerny a kovář zahulákal: „Normální les, co jsem říkal…,“ když jsem si všiml, že za kovářem se něco rychle pohnulo. Kovář se zastavil. Světlo zhasnulo. „LES! Kovář. LES!“

„V pořádku, Hans?,“ někdo přiškrceně zakřičel.

„Jo, jen jsem šlápl na suchou větev, ta praskla a já upustil lucernu“ odpověděl roztřeseným hlasem kovář.

„Kováři, pojďte už!,“ zavolal jsem nervózně, protože kolem kováře něco neslyšně kroužilo a chystalo se to…

„Hele, mladej, ty máš větší strach než…“

Zaslechl jsem tichý svist a náhle něco těžkého dopadlo na zem.

„Hihihi,“ ozval se z lesa vysoký, pitvorný hlásek.

Už po této tragédii jsem měl nasednout na koně a utíkat od toho prokletého místa. Po probdělé noci, plné šíleného strachu, jsem se opovážil vyjít ven. Před hostincem se shromáždil velký dav lidí a na něco upřeně zírali. Byla to kovářova hlava. Bez očí, bez tváří…

Teprve teď jsem pochopil, že odtud musím co nejdřív zmizet.

Myslel jsem si, že se přejedu hory, vrátím se na Písečné pláně a budu pokračovat na sever do Temeru a kdyby vše dobře dopadlo, mohl bych být za měsíc zpátky u strýce. Chtěl jsem zapomenout na vesnici Tinnyne, vymazat ji z paměti, jenže osud mi to nedopřál.

Norské dřevo

Písnička skvělá, knížka mě moc nezaujala, film jsem neviděla. 

V celém příběhu jsem nenašla postavu, která by mě opravdu zajímala, knížka byla taková… jak to říct? Statická, netečná? Emočně plochá?

Snad jedině Hacumi byla sympatická a její konec (který jsem nepochopila, přišel mi zbytečný) mě docela mrzel.

Ale ta broučí písnička je vážně báječná.

I once had a girl, or should I say, she once had me… 
She showed me her room, isn’t it good, norwegian wood? 

She asked me to stay and she told me to sit anywhere, 
So I looked around and I noticed there wasn’t a chair. 

I sat on a rug, biding my time, drinking her wine 
We talked until two and then she said, “It’s time for bed” 

She told me she worked in the morning and started to laugh. 
I told her I didn’t and crawled off to sleep in the bath 

And when I awoke, I was alone, this bird had flown
So I lit a fire, isn’t it good, norwegian wood.

Vzal jsem třídnici, že zapíšu, ptám se, jestli někdo nechybí a najednou “Buch!” Tak vstanu a koukám a vidím mrtvolu. Takže když máte komplikované periodické dny, tak buď včas odběhněte do ústraní, nebo raději do školy nechoďte.